Mobilita Rumusko ERASMUS+

NEDĚLE 30. 4. 2023 

V neděli po obědě jsme nástupem do vlaku v Českých Velenicích zahájili cestu na naši poslední mobilitu, tentokrát do Rumunska. Cestovali jsme něco přes dvě hodiny do Vídně, kde nás čekal přesun na jiné nádraží. Měli jsme poměrně dost času, s minimální znalostí vídeňského dopravního systému a nadměrnými zavazadly se mohlo stát cokoli. Ale zvládli jsme to na jedničku. Takže nás již čekalo jen naskákat do správného vlaku směr Deva v Rumunsku a je to. Ovšem lehátkový vlak nás doslova vykolejil. Když jsme kupé naplnili kufry, batohy a šesti členy výpravy, bylo plné až po okraj. Nakonec překvapivě z toho všeho mumraje vznikl zábavný a nevšední zážitek. 

A tady někde se z neděle stalo PONDĚLÍ 1. 5. 2023 a my asi v 9 hodin ráno dorazili unaveni, ale šťastni do zamluveného hotelu v městečku Faget, kde už čekali všichni partneři. O hodinu později začal program celého týdne báječným piknikem u nedalekého jezera Surduc. Na Svátek práce se v Rumunsku tradičně griluje mleté maso mititei. I učitelé ze školy v Pietroase pro nás připravili tradiční grilovačku. Čekání na oběd dětem všech škol ukrátily „icebreaking activities“, jízda na vodním šlapadle a plážový volejbal. Po obědě jsme se vydali do všudypřítomných kopců. Na jednom z nich nás přivítaly sestry z malého novodobého kláštera Fardea s kostelíčkem, který samy postavily. Žijí zde v souladu s přírodou, chovají včely, pěstují ovoce a zeleninu, což jim zajišťuje jednoduché živobytí. Zároveň se starají o sirotky a opuštěná zvířata. Nádherné místo dýchající mírumilovnou atmosférou. Poté jsme vyjeli do ještě větších kopců podívat se na ohromující vyhlídku u městečka Luncanii de sus a zase zpátky dolů. Zastavili jsme se v klášteře Balta Calda u městečka Romanesti s pramenem léčivé vody. Po pár doušcích jsme se občerstveni vraceli na hotel, kde jsme byli konečně vpuštěni do našich pokojů. Bylo po šesté večer, tedy od chvíle, kdy jsme vyrazili z domovů na cestu, uplynulo zhruba třicet hodin, takže bylo radostné pomýšlet na normální postel, sprchu a trochu odpočinku v hotelu.

ÚTERÝ 2. 5. 2023 

Den začal příjemně snídaní v hotelové restauraci. Žlutými školními autobusy jsme se vydali do rumunské školy. Hned po uvítání ve škole jsme byli přijati na místní radnici panem starostou. Poté ještě navštěvujeme hned vedle stojící pravoslavný kostel s výkladem a požehnáním od zdejšího kněze. Ještě se vrátím k tomu, jak vypadá rumunská škola. Nachází se v několika malých vesničkách v horském údolí. Pod jedno ředitelství ve městečku Pietroasa spadají celkem asi čtyři „budovy“ patřící škole (každá budova v jiné vesnici). Představte si malinký vesnický domek, ve kterém se topí kachlovými kamny, jen na stěně místo obrazu visí černá školní tabule. V jedné vesnici mají dvě třídy. Jednu pro děti pátého, šestého a osmého ročníku a druhou pro sedmáky a deváťáky. Tedy je to taková dvoutřídka. Ve druhé vesnici mají také dvoutřídku, ale tentokrát pro děti od první do čtvrté třídy. Zde mají jednu třídu v nové stavební buňce s malým zádveřím. V další vesnici je něco jako školka a střední škola. Život je zde opravdu chudý, malá políčka, hospodářská zvířata a dříví z lesa. Takový život si dnes z našeho pohledu umíme jen těžko představit. Drsný způsob obživy je vykompenzován úchvatnou přírodou a nádhernými výhledy na okolní kopce, které jsou zcela zdarma pro všechny, kdo nejsou líní vyškrábat se do strmé stráně nad vesnicí. Život je zde řízen hlavně počasím. Jsou období, kdy se do školy nikdo nedostane, protože jediná silnice je zasypána několika metry sněhu, a jsou období, kdy se výuka krátí kvůli práci na poli. No jak říkám, nikdo z nás si toto již nedokáže představit.

Svítí sluníčko. Odpočíváme na nejvyšším vrcholu nad vesnicí a kocháme se úžasným výhledem na okolí. Jelikož je již čas, sejdeme z kopce a cestou dolů se podíváme do dřevěného stále funkčního kostela, postaveného již v 17. století, který stojí uprostřed malého hřbitůvku na úpatí. Sedáme do autobusu a popojíždíme dál rozbitou polní cestou, na kterou by se mnohý z nás bál vyjet i na kole. Vysedáme v lese a jdeme proti proudu horského potůčku opět do kopce. Na konci stoupání nás potůček odmění pohledem na kouzelný vodopád. Schyluje se k večeru a již jsme docela unaveni jak sluncem, tak neustálým šplháním nahoru a sestupy dolů. Na kraji lesa v chatě patřící místní lesní správě nás čeká opravdu vynikající večeře o mnoha chodech. Uvařily ji kuchařky místní školy. Je zde přítomen opět i pan starosta a další učitelé. Tímto den končí, jen se ještě autobusy odvezeme do našeho hotelu. Jsme opravdu nadšeni krásou zdejšího kraje a unaveni jdeme spát.

STŘEDA 3. 5. 2023 

Po snídani vyrážíme do vesničky Dumbrava, která je zajímavá tím, že zde bydlí početná komunita obyvatel maďarského původu. Tvoří téměř 50%. Zde nás čekala tvůrčí dílna v rozlehlém a pěkně upraveném venkovském statku. Všichni jsme si vyzkoušeli naše tvůrčí dovednosti při malování keramických výrobků vypálených z hlíny. Tato aktivita nám trvala docela dlouho a tak hned po té, co jsme domalovali, přišla řada na přípravu oběda. Ano i toto bylo naším úkolem. Podle tvaru připraveného těsta bylo jasné, že bude pizza. Každý si vybral ingredience podle svého uvážení a připravil si svou pizzu. A pak jsme již jen chvilku počkali a všech 24 pizz bylo přineseno z několika pecí a v zahradě statku jsme poobědvali pod rozkvetlými stromy. Po obědě jsme se malou procházkou přesunuli k nedalekému luteránskému kostelu, který jsme krátce navštívili. Další bod středečního programu bylo Traian Vuia Flight Museum, kde jsme spatřili repliky strojů z doby počátků letectví v plné kráse. Traian Vuia byl místní průkopník létání, který jako první ukázal, že létající zařízení se může vznést do vzduchu rozjezdem na kolech na běžné cestě. Okolo řeky Bega jsme se vrátili k hotelu, tímto náš den téměř končil. Protože středa jako třetí den pobytu přinesla velkou únavu, rádi jsme si všichni dali malý odpočinek před večeří. Následovala večeře v hotelu a šlo se spát. 

ČTVRTEK 4. 5. 2023 

Den začínal stejně jako dny předešlé – po snídani vyrážíme. Tentokrát do další vesničky, kde se také nachází část školy. Cestou náš autobus zastavilo stádečko krav i s pastevcem. Stádečko se pomalým tempem přesouvalo z pastviny na pastvinu a náš autobus je zastihl právě při přecházení. Řidič byl zřejmě zvyklý a tak vše proběhlo bez problémů. Cesta vedla podél říčky směrem k horám a za chvilku jsme byli ve vesničce se školou. Školička byla ještě menší než ty, které jsme navštívili v úterý. Celá vesnička jménem Farasesti byla zajímavá původní architekturou barevně vymalovaných domků. Farasesti je jedna z nejstarších vesnic západního Rumunska. Prošli jsme celou vesnici a prohlédli si domky vymalované sytými barvami, které dodávaly tomuto místu opravdu specifický charakter. Na konci vesničky jsme mohli vidět starý vodní mlýn, jehož původ se datuje do 16. století. Po kratičkém přesunu jsme se ocitli v jiné vesničce, kde nás čekala projížďka na voze taženém koníkem a výborný oběd. Oběd vařila stará paní, jejíž rodiče pocházeli ze Slovenska. Tato vyhlášená kuchařka, jménem Emilia Popa, i přesto, že se narodila již v Rumunsku, hovořila krásnou slovenštinou a naší češtině také rozuměla. Po obědě jsme se s paní Emilií dali do řeči, a tak jsme se dozvěděli vše o jejím hospodářství. Zjistili jsme, že vše od mléka, másla, sýrů, masa kuřecího, hovězího, vepřového, králičího, zeleniny a ovoce si umí obstarat sama ze svých vlastních zdrojů. A tak jsme zvědavě nahlédli, jak si sama vyrábí sýr, chleba, máslo a jiné. Prostě pro nás opravdu jiný svět, tak jak ho znali asi naši pradědové a prababičky. Okouzleni schopnostmi této usměvavé ženy se pomalu vracíme do autobusu a přes malé muzeum místní historie se vracíme do hotelu. Čeká nás slavnostní večeře a debata studentů a učitelů o našem projektu, který se blíží ke svému konci. Zítra bude náročný den s výletem do města Timisoara. A pak náročná cesta domů. Tato zpráva je tedy poslední z naší mobility do Rumunska, neboť zítra budeme celý den na cestě, a pokud se vše podaří, v sobotu odpoledne dorazíme šťastně domů.